Bronz ze Serbia open - turnaje A ETU

Tvrdě vybojovaný bronz ze Serbia open, Áčkového turnaje v ponurém Bělehradě

Minulý týden byl dost nacpaný školou, spát jsem chodila v půlnoci a v pátek jsem musela ještě napsat další písemky, a tak jsem byla ráda, že do Bělehradu jsme vyrazili za českou reprezentací až v sobotu, i když to znamenalo pozdější vážení.

Cestu přes Bratislavu a Maďarsko doprovázela mlha, u Bělehradu plynule přešla ve štiplavý smog. Opět to neútulné město plné betonových staveb a starých budov s přízemními obchůdky. Některé budovy jsou sice hezky upraveny a v noci nasvíceny (Parlament..), ale jako celek se město jeví jako zanedbané. Navíc ve dne v noci traffic jam, do toho zkorumpovatelní policisté, co číhají na zahraniční značky aut, aby je za něco sankcionovali. My jsme zaplatili za jízdu na ŽLUTOU- táta byl rozčielný, vzpomínal na balkánské cesty do Bulaharska a Rumunska, kde se to podobnými policisty jen hemžilo. Vždy stejný průběh, podivný přestupek, kontrola a odejmutí dokladů, hrozba soudem a vysokou pokutou, poté sleví na menší peníze a odbyde se to deseti či dvaceti eury. Takže tady taky tak, táta neměl trpělivost na vyjednávání, a tak se ptal rovnou kolik chce, ze 400 eur to bylo asi 15. Dobrý začátek. Vážení v klidu v betonové hale Pionýr, taky už s nejlepšími roky za sebou. No a pak popovídání s kamarády, pokoukání na některé boje, a pak na ubytko ve Starém městě. Apartmán tentokrát jiný, dokonce lepší než minule, domáci Viliam se snaží , donesl nám domácí rakiji, ale to pro mě není. Chvíli ještě po obchůdkách - snad jedinný klad Bělehradu, všichni se snaží vydělat peníze a tak je otevřeno i v sobotu do 21 hodin, potraviny i obuv nebo butiky. V potemnělém chrámu sv. Marka naproti naší ambasádě zapálit vzpomínové a přací svíčky a spát. Srbové si ale sobotu užívají, tak se nedá spát při otevřeném okně, ruch utichl, až když jsme se pomalu probouzeli.

Při plánovaných přechodech z evropských áčkových turnajů na základní úroveň světových turnajů G1 mají někteří pořadatelé strach, aby prošli kritérii WTF a potřebná úroveň jim byla přiznána, a tak tentokrát rozlosování podle bodů na světovém žebříčku - jako druhá nasazená jsem měla první kolo volný los, do druhého kola Rusku Milijevu, která před tím vyřadila Řekyni ( jejich týmy byly spolu s českou juniorskou reprezentací na krásném 3.místě ze 187 týmů). Vcelku poklidný průběh s jasným vedením narušily podivná rozhodnutí o hlavách - rozhodčí hlásila nefungující bodovátko a podobně , aby nedošlo k video replayi - to byla jediná možnost, jak získat jakž takž spravedlivý verdikt. Na přidávání bodůsoupeřce odpovídám několika pěknými ranami a boj končí pohodlým rozdílem 15:9, ale s do krve rozkopaným tříslem a modrým kolenem. V boji o postup do semifinále narážím na Chorvatku Ivnonu Juklič, která si před tím vcelku snadno poradila s Němkou Lelito Julií z týmu spolkové země Hesenska.Tady jsem nechtěla zápas dramatizovat zasahováním balkánských rozhodčí a tvrdě zaútočila a po sérií dobrých kopů jsem rozdílem 9 bodů ( hlavy uznány ale jen po protestech Viktora). Pak začalo nesmyslné napomínání a pocit, že mě snad chtějí vykyongovat (celkem 8 napomínání znamená konec zápasu bez ohledu na stav) - jak se jim to před tím povedlo u Řekyně. Raději jsem zápas ukončila dvojitou hlavou, po které už soupeřka nejevila příliš chuti pokračovat a rozdílem 12 bodů byli i rozhodčí nuceni zápas ukončit. V semifinále na mě čekala srbská reprezentantka na MEJ v Portu a členka pořádajícího týmu Galeb Marie Milovanovič. Vcelku rychle se ujímám vedení 2:0, ale poté opět zpozornění středového rozhodčího, nesmyslné napomínání za držení, dále za pád po strčení, poté odebrání karty za protest na kop po přerušení, uznání dvou hlav bylo bez karty obtížné. Naopak krásně vykrytý útok na hlavu dvojitým krytem asi půl metru od hlavy kvalifikován jako hlava, otočení stavu a ve výsledku 8:5 a s dosáním bodu za utíkání v posledních deseti vteřinách dokonce mimo tatami už si nikdo hlavbu nelámal. Marie pak zvítězila i ve finále, a tak domácí slavili. Musím asi vymyslet , jak se vyrovnávat s dalším soupeřem na tatami s unavenými či zaujatými rozhodčími.

První má medaile z tohoto turnaje poté, co se zařadil do Áčkového seznamu - před tím jsem z Galeb trophy přivezla zlato a stříbro. Za dlouhou cestu tam i zpět (každá cesta 800km , 8,5 h jízdy) to ale stálo.